fbpx
Právě prohlížíš
Shape života aneb Příběh Štěpána Řezníčka

Shape života aneb Příběh Štěpána Řezníčka

Štěpána jsem na Instagramu objevil už loni, kdy jsem narazil na jeho úžasný fotky z vody. Oproti ostatním českým „podvodníkům“ (podvodní fotograf) ale snímky nevznikly jen jako jedničky a nuly. Výslednou foutku nevidí dříví, než vyvolá film. Štěpán už nějakou dobu taky shapuje surfový prkna a vytváří umělecký díla ze dřeva. Jak se ale kluk z Karlových Varů dostane k životu shapera a fotografa? Rovnou vám můžu prozradit, že cesta to nebyla zrovna růžová. Hned z první fotky můžete vidět, že byla i dost červená, hehe. Víc už vám poví sám Štěpán, enjoy!

Jak se kluk z malého města v České Republice, dostane k práci jako surfboard shaper ve vesničce na pobřeží Portugalska? Nebylo to nejjednodušší. Všechno to začalo na podzim roku 2015 nápadem vypadnout z díry, kde jsem žil a projet Evropu na longboardu. Zakotvit někde v teple u oceánu a s trochou štěstí si najít práci.

Jednoho dne jsem sbalil krosnu, skate a vyrazil na cestu. Kdybych měl popsat celou cestu, bylo by to spíš na tucet článku. Takže přeskočím rovnou k nejdůležitějším událostem. Navštívil jsem Hossegor, francouský surfový ráj. V té době jsem jen snil o tom, že bych jednou chtěl zkusit surfovat. Shodou okolností tam zrovna začínala WSL competition. Vlny byly neskutečné a já tak trávil celé dny jen pozorováním heatů za heatem. Už v ten moment jsem věděl, že surf miluju.  A to jsem to ani ještě nezkusil. Protože jsem downhill longboarder a jezdím na Sector9 prkně, navštívil jsem v Hossegoru jejich evropskou pobočku, kde jsem se zkamarádil s lokálníma skejťákama. Ty mě pozvali na downhill závody na hranicích se Španělskem. A protože byla moje další zastávka Barcelóna, neváhal jsem ani minutu a jel taky.

 

 

Surf jsem si nakonec ani nestihl vyzkoušet, ale k tomu se dostaneme. Po víkendu plného rychlosti, zábavy a adrenalinu sem měl tolik štěstí, že se páreček Španělů nabídl, že mě hodí téměř až do Barcelony. Téměř znamená, že o půl 2 ráno mě vysadili u dálnice uprostřed pouště, 400km od mého cíle. Přenocoval jsem tu noc pod nejbližším mostem a můžu vám říct, že jsem toho moc nenaspal. Druhý den ráno po zhruba 4hodinách čekání jsem naštěstí stopnul týpka, co mě svezl do úplného centra Barcelony. V Barceloně jsem si to náramně užil, ale po pár dnech party, skatování a downhillu v horách, bylo na čase se přesunout do dalšího cíle. Španělská oblast Asturias, též je známá také jako Nový Zéland Evropy.

Zde se nachází mimo jiné i český surfhouse WildHouse. Cesta byla plná strastí, bloudění a dorozumívání rukama a nohama, ale když jsem se na Wildhouse konečně dostal, přivítali mě s otevřenou náručí a pivem v ruce. Byl už konec sezóny a kluci se pomalu chystali zazimovat a vrátit se do Čech. Přesto mě vzali ještě několikrát surfovat a na mnoho výletu do nádherné okolní přírody. Protože se WildHouse nachází zhruba 500km od svatého města Santiago de Compostela, po několika dnech surfovaní (a pár dnech marodění), jsem dospěl k názoru, že bych do Santiaga mohl po svaté stezce dojet na skatu.

Byla to dlouhá cesta a pro mě asi nejvíc osudová. Odvíjí se od ní celý můj život. Šel jsem zhruba 25-30km denně. Díky skatu nebylo tak obtížné se pohybovat po asfaltu, dokud jsem nenarazil na polní stezku a rapidně zpomalil. Samotná cesta by asi zabrala dalších pár stranek, ale co bylo tak osudové? Když mi po pár týdnech zbývalo už jen necelých 60km, sjižděl jsem mírny kopec po nadherném asfaltu. A protože jste ve Španělsku, z ničeho nic se asfalt proměnil v písek a štěrk. Ve 30-kilometrové rychlosti jsem neměl šanci to ubrzdit a zapíchnul jsem to hlavou přímo do země. Zachránil mě místní sponzor nemocnice v Santiagu de Compostela, kterého jsem potkal den předtím a zrovna jsme se bavili, že za celý svůj život, co stezku chodí nepotkal nikoho, kdo by to jel na skateboardu  (prý to šel už 24x). Nicméně tento pán šel několik km za mnou a nakonec mě našel ležícího v bolestech, s rozbitým obličejem a vyraženými 3 zuby. Zavolal mi záchranku a to byl konec mé cesty do Santiaga. Poslednich 60km jsem dojel v sanitce. Zašili mě a díky komunikaci kluků z Wildhousu jsem mohl v nemocnici i přespat. Druhý den jsem prvním busem dojel zpět do campu a booknul letenku zpět do Čech.

 

 

Po návratu jsem přemýšlel, co mám dělat. Cíle, jsem nedosáhl. Rozhodl jsem se, že zimu strávím jako učitel snowboardu na horách. Tam jsem čirou náhodou potkal nynější kamarádku, která má v portugalském Peniche vlastní surfhouse. Slovo dalo slovo a další léto jsem dobrovolničil na jejím baráku. Pomáhal jsem se surfovými lekcemi, fotil jsem a staral se o house. Z pár měsícu se bylo půl rok a já se začal cítit jako doma. Protože v zimě v Portugalsku chcípnul pes, vrátil jsem se na zimu zpět do čech, kde jsem odučil ještě jednu sezónu na snowboardu. To už jsem ale věděl, že v Peniche chci zůstat. Po zimě jsem ještě zaletěl na Bali se svou přítelkyní (kterou jsem potkal v Peniche), a tam jsem začal víc věnovat analogové fotce. Fotim už dlouho, ale analog jsem měl naposled na základní škole na výtvarce. Umění mi není cizí. Studoval jsem základní školu na umělecké škole a na střední grafický design. Nikdy jsem se tomu moc nevěnoval, až do chvíle, kdy jsem objevil surf a uchvátila mě dynamika, světlo a barvy fotografií Clarka Littleho. Pořídil jsem si první podvodní analogový fotoaparát Nikonos IV a od dědecka podědil fotoaparáty z padesatých let. A tak začala ma vášeň pro surfovou fotografii.

 

Po Bali jsme se rozhodli s přítelkyní vrátit zpět do Peniche a najít si práci. Nic jednoduchého, musím říct. Zhruba měsíc jsem hledal všude možně a po mnoha odmítnutích jsem dostal šanci jako učeň v místní dílně na výrobu surfů. Kde jsem se začal učit, jak opravovat surfy.

 

A tohle už si četl?


V České republice jsem se živil jako truhlář, tak jsem si říkal, že to bude dost podobný. Více méně jsem měl pravdu, jen surfy jsou mnohem měkčí, křehčí a musí se s nimi zacházet opravdu opatrně. Měl jsem hodně se co učit, ze začátku jsem dělal spoustu chyb a některé opravy musel dělat na dvakrát. Ale za pár měsícu jsem se do toho dostal. Nicméně po více než roce mě už jen opravování nebavilo, chtěl jsem začít shapovat surfy. To se ale nelibilo mýmu šéfovi, a tak jsem skončil.

 

 

Našel jsem práci v Yoni Surfboards, kde vyrábí dřevěný surfy a konečně jsem dělal to, co mě opravdu baví. Se dřevem je užasné dělat a surfy ze dřeva vypadají neskutečně. Nicméně jsem tam dlouho nevydržel. Portugalsko na tom není zrovna ekonomicky dobře a zaměstnavatel tak trochu přestal platit a já byl nucen odejít.

 

Vše to vedlo k tomu, že jsem si letos (2019) otevřel vlastní dílnu. Nejen, že vyrábím a opravuju surfy, ale do toho se konečně mužu věnovat umění a mnoha dalším projektům. Zkouším shapovat surfy z recyklovaných materiálů – tenhle single fin jsem vyrobil ze zlomeného pěnáku. Ze starých posbíraných materiálů vytvářím i nábytek a např. celý interiér mojí dodávky je právě z 100% recyklovaného dřeva. Až se mi to trochu rozjede, mám v plánu rozjet prodejnu s náředím a materiály na výrobu surfů a soustředit se především na výrobu dřevěných desek. Chtěl bych taky lidem poskytnout možnost si vyshapovat vlastní surf, a třeba jednou i vytvořit něco jako online workshop s návodem a materiály na výrobu prken. Plánů je hodně, ale cesta je ještě dlouhá. Díky, že jste to dočetli až sem a SURFRu za možnost sdílet můj příběh. Pokud budete mít cestu kolem mojí dílny, neváhejte se mi ozvat. Kontaktovat mě můžete emailem: a nebo na instagramu @reznicek_stagram.

 

Výtahem nahoru