Odpad v oceánech trápí téměř všechny z nás. Chceme přece surfovat, koupat se nebo se jen dívat na čisté oceány, a ne na plastové ostrovy. Taky už dávno víme, že řešení není v recyklaci, ale v předcházení vzniku odpadu. Bojujeme za každé brčko, sáček a lahev. Nojo, ale co to je v porovnání s komerčním rybolovem? Přes 40 % plastového odpadu v mořských vodách představují rybářské sítě a zbylý odpad z rybaření. Toto byl pro mě jeden z šokujících faktů, které nabídl nový dokument Seaspiracy. Mladý dokumentarista Ali Tabrizi v 90 minutách přináší takových faktů hned několik. A proč se o tom nemluví? Velké organizace bojující proti plastům těží z rybolovu, směřují tak pozornost záměrně jinam.
Bohužel mikro plasty a měnící se oceán není jediné nebezpečí pro zvířata v něm. Tím největším je člověk, coby konzument ryb. Komerční rybolov dávno není jen o rybách, které opravdu jíme. Zabíjejí se delfíni, jakožto konkurence, „škodná“, která jí naše ryby. Naše. Jaká ironie. Místo řešení nedostatku ryb nadměrným rybolovem zabíjíme další druh, který má už tak těžké podmínky k životu. Aby toho nebylo málo spousta druhů jako třeba želvy umírají často jako tzv. „bycatch“. Ti tvoří v průměru 40 % úlovku. Jsou uvězněni s ostatními rybami ve vylovených sítích, na jejich záchranu však není čas ani chuť. Kvůli vedlejším úlovkům je komerční rybaření největší hrozbou i pro velryby, delfíny a žraloky. … o byznysu jménem žraločí ploutve snad ani nemluvím.
Ale vážně. Nejsme schopni alespoň lovit jen to, co chceme? Z jakého důvodu zbytečně vybíjíme jiné populace? Potřebujeme dělat věci efektivně, v co nejkratším čase, za co nejmíň peněz. Co je nám po nějakých želvách, nebo žralocích, kteří jsou pro člověka stejně jen hrozbou, že?
Dokument poukazuje i na provázanost světa, přírody, ekosystémů, které se my lidé snažíme ignorovat. Nejenom, že odstraněním jednoho článku z potravního řetězce narušíme celý koloběh živin ryb v oceánu, ale ovlivní to například i mořské ptáky. Pokud jim dravé ryby nebudou vyhánět menší rybky k hladině, nebudou mít co lovit. Ryby jsou zároveň životně důležité pro zachování korálů. Jejich existenci tedy zdaleka neohrožuje jen oteplování klimatu, ale i úbytek potravy coby rybích výkalů. Svět není jednosměrný, jak se ho snaží dnešní běžný člověk vidět. Máme na všechno specialisty, experty na jeden přesný orgán v těle, ale vytrácí se nám komplexita. A přesně ta je klíčem k pochopení nejen přírodních procesů.
Ali Tabrizi diváka straší tím, že pokud to tak půjde dál v roce 2048 bude oceán prázdný. Jak ho ale zachráníme, ptá se. Odpověď je víc než jednoduchá. Nechme ho být. Bude to dobře jak pro něj, tak i pro nás. Je dobré si uvědomit, že v dnešní době už ani není zdravé ryby a mořské plody jíst. Jsou v nich toxické těžké kovy, dioxiny, PBC, mikro plasty atd. Kontaminanty pak často převyšují nad výhodami živin. Mezi ně, řadíme hlavně omega-3 mastné kyseliny, které však neprodukují ryby, nýbrž buňky řas, kterými se ryby živí. Není tedy jednodušší konzumovat přímo řasy?
Část dokumentu se věnuje i etiketám, kterými si ospravedlňujeme náš konzum, udávají, že se jedná o udržitelný způsob rybaření. Nejznámější je asi MSC. Bohužel i tento sektor je jen jeden velký korporát, který je úzce propojen s komerčním rybolovem. Navíc většina příjmů jde firmě právě za rozdávání etiket. Zda rybáři splňují dané podmínky se nikdy nikdo nedozví.
Stejně tak etika „Dolphin Safe“, za kterou si firmy platí, ale už ji není nikdo schopný kontrolovat. A pokud se někdo odváží vyjet s rybářskými loděmi na oceán a kontrolovat jejich činnost, už se nevrátí. Nad čím jsem se taky nikdy nezamyslela je to, jaká otročina rybářství je. Alespoň mají z čeho žít, ne? Přesně tak si mnozí obhajují i problémy textilního průmyslu. Přála bych jim si to zkusit, byť jen na jeden den. Tohle nechceš i kdyby si měl trpět hlady.
Oceán, oceán, všichni volají po záchraně něčeho tak vzdáleného. Ježiš, vždyť my tam žádný odpad nevypouštíme, nepoužíváme ho, tak nemůže nám to být jedno? Jenže tyto nekonečné (zatím) modré plochy jsou domovem 80 % života na Zemi, absorbují oxid uhličitý, čímž jsou důležitým faktorem v globálním oteplování. Zároveň produkují většinu kyslíku, který dýcháme. Jeho devastací v podobě komerčního rybolovu devastujeme sami sebe.
Je potřeba říct, že dokument je natočen a sestříhán přesně tak, aby co nejvíce šokoval. Ali vybírá záměrně nejdramatičtější scénáře a příběhy. Říkám si tak ať, jak jinak zacílit a zasáhnout co největším spektrum konzumentů?
Zajímavé je, že například David Attenborough se ve známém filmu Život na naší planetě problematikou rybaření zaobírá jen velmi okrajově a na rozdíl od Aliho vidí cestu v udržitelném rybolovu. Dává za příklad ostrov Palau, kde zavedli regulace a v určených oblastech zakázali rybařit. Tvrdí, že OSN se snaží to samé zavést i v mezinárodních vodách, o případné realizaci však nemluví.
V Seaspiracy se dozvídáme, že nic takového jako udržitelný rybolov neexistuje. O labelingu už řeč byla, ale co rybí farmy? Zde spoustu zmíněných problémů odpadá, ale ani ty nemůžeme považovat za udržitelné. V krmných granulích je ve výsledku zpracovaných více ryb, než farma vyprodukuje. „Chov ryb je jenom rybolov divokých ryb v přestrojení“. Nehledě na odpad, mořské vši, nemoci a spoustu dalších problémů.
Jaké je tedy řešení? Nejedná se jen o další smutný dokument ukazující, jak špatně se k planetě chováme, ale ve výsledku s tím nemůžeme nic dělat? Upřímně? Smutné to je. Nezvládla jsem dokument zkouknout v celku, tak moc mi celá ta situace štvala a mrzela. Naděje ale umírá poslední. To, co může udělat každý z nás je tento komerční rybolov nepodporovat. Nechat oceán být. Nejíst mořský ryby a plody a nahradit je kvalitnějšími, zdravějšími a udržitelnějšími potravinami. To přece není zas tak složité ne? Jak bylo řečeno v posledních minutách „No one can do everything, but every one can do something“
Zdroj: dokumentární film Seaspiracy (2021)
Foto: Seaspiracy
