fbpx
Právě prohlížíš
Devět let čekání na Nazaré aneb trochu osobnější report z říjnového XXL swellu

Devět let čekání na Nazaré aneb trochu osobnější report z říjnového XXL swellu

Bylo to takové malé, nedůležité rozhodnutí, kterého jsem ale v průběhu následujících devíti let nejednou litoval. Minulý týden jsem ale konečně zažil to, na co jsem tak dlouho čekal. A stálo to za to.

Nazare XXL big wave portugal Swell of century
XXL Swell v Nazaré objektivem Hai Yen

Studoval jsem tehdy práva a v roce 2011 mě osud zavál na Erasmus do Lisabonu. Jak si asi dokážete představit, tak můj výběr studia na Universidade de Lisboa nebyl ani tak ovlivněný kvalitou téhle tradiční portugalské instituce natož mými kariérními cíli, jako spíš blízkostí téhle univerzity k těm nejlepším evropským surfovým spotům. Surfing pro mě v té době byl prioritou číslo jedna a já dělal všechno pro to, abych mohl u oceánu strávit co nejvíc času a stát se co nejvíc součástí téhle surfové bubliny. A dařilo se mi to. V Portugalsku jsem si hned po příjezdu našel partu, se kterou jsem chodil pravidelně surfovat, četl jsem všechno, co se o surfingu dalo sehnat a viděl jsem všechny videa, co byly na internetu k dispozici. V říjnu jsem pak poprvé na vlastní oči viděl závod ASP World Championship Tour  v Peniche, kde jsem z pár metrů mohl sledovat nejlepší surfaře světa bojující s epickým swellem na nejznámějším portugalském spotu Supertubos. Viděl jsem čerstvě devatenáctiletého John Johna na jeho první světové tour, Juliana Wilsona, který byl s přehledem největším favoritem dívčí části publika a domácího miláčka Tiago Pirese, kterému nikdo neřekl jinak, než Saca. Ale hlavně jsem na vlastní oči viděl Kellyho. Na super rychlé vlně, se kterou velká část závodníků měla problém, jezdil Kelly s úplným přehledem a jen tak pro diváky přihodil ještě switchfoot v barelu. I když ho nakonec ve finále porazil brazilec Adriano de Souza, tak to nezměnilo nic na tom, že si v téhle sezoně Kelly došel pro svůj 11. titul nejlepšího surfaře světa. A já byl u toho, v první řadě, nejšťastnější, že jsem toho součástí.

Snad ani ne týden po tomhle zážitku se v severním Atlantiku zformovala nevídaná bouře, která poslala směrem k evropským břehům jeden z největších swellů, který jsem kdy na předpovědi viděl. V naší skupině erasmáckých surfařů kamarád nadhodil, že zaslechl o big wave spotu asi hodinu na sever od Lisabonu a že by se tam nejspíš mělo jezdit. Zkoušeli jsme si najít na internetu víc informací, ale nikde nic. Následovala diskuze, jestli se tam vydáme podívat. Vzhledem k tomu, že hlavní swell měl dorazit v úterý a že ne všichni erasmáci měli tak volný rozvrh jako já, tak se nakonec ale nikomu nechtělo. Já se tehdy rozmýšlel do poslední chvíle, až jsem si řekl, že o tom místě vlastně nic nevím a že i kdybych tam jel, tak nevím, kde a kdy by se tam mělo jezdit, odkud bych se měl dívat a jestli bych vůbec něco viděl. Navíc nafta a mýto taky něco stojí a samotnému se mi jet nechtělo, takže jsem se na tenhle výlet bez nějakých větších emocí vykašlal.

Jak už asi tušíte, ten big wave spot byl Nazaré a to úterý bylo 1.11.2011, kdy tam Garrett McNamara pokořil jednu z největších vln, kterou kdy kdo na světě sjel. Následující týden byl můj Facebook plný fotek a videí z téhle historické session a mně nezbylo, než si u jejich sledování rvát vlasy (kterých už jsem ani tehdy moc neměl) a nadávat si, že jsem v úterý ráno nenasedl do auta a nestal se svědkem téhle výjimečné události, během které se Nazaré dostalo na mapu světových big wave spotů. Erasmus skončil a i když jsem se do Portugalska dostal během následujících let ještě několikrát, nikdy to nebylo v době, kdy by vlna v Nazaré aspoň trochu fungovala. Devět let jsem pak sledoval fotky a videa dalších a dalších obřích vln tyčících se za ikonickým majákem a přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, vidět to všechno na živo. Až přišel rok 2020 a bouře Epsilon.

Byl jsem zrovna na útěku z Prahy před koronavirovou šíleností, stejně jako většina mých kamarádů, která měla tu možnost. Načínal jsem akorát druhý měsíc bezstarostného života na home-office v dodávce a už pomalu přemýšlel o návratu zpátky domů, protože začátek podzimu byl letos co se swellu týče spíš podprůměrný a co se surfařů na spotech týče výrazně nadprůměrný. Jako každý den jsem si zkontroloval předpověď vln a všiml jsem si, že se Atlantik začíná probouzet. Jihovýchodně od Bermudy se vytvořila tlaková níže, která přerostla v hurikán Epsilon a ten si to namířil podél severoamerického pobřeží směrem ke Grónsku. Takových hurikánů je v severním Atlantiku spousta a sám o sobě by nestál za větší zmínku, kdyby se ovšem u Kanady ve stejnou dobu nevytvořila další velká tlaková níže, která se mu rozhodla postavit do cesty. To už si dění v Atlantiku všimla i surfová média a internet se začínal plnit články, kterým na úvodních fotkách vévodily screenshoty swellových tabulek s čím dál větší a tmavější skvrnou uprostřed. “Pokud se počítačové modely nepletou, obě tlakové níže se spojí a vytvoří jeden obří systém, ve kterém bude vítr foukat rychlostí až 70 uzlů a vlny na otevřeném moři budou dosahovat výšky až 40 stop. Pokud se to opravdu stane, čeká nás historický swell a vlny, které budou lámat rekordy” to byla zpráva, která probudila svět big wave surfingu a která mi dala naději, že po devíti letech budu moct napravit svojí chybu a konečně vidět Nazaré v plné síle.

Předpověď jsem od té doby kontroloval několikrát denně a netrpělivě jsem čekal na každý další update v článcích na internetu. Všechno vypadalo skoro perfektně. Ve středu večer měl dorazit swell o velikosti asi 16 stop a periodě 21 vteřin, což je asi nejdelší perioda, která se na relativně malém severním Atlantiku umí vytvořit, a swell měl v této kombinaci mít energii přes 30 tisíc kJ. Pokud by vám tahle čísla nic neříkala, tak to zjednodušeně znamená vlny jako prase. Silná tlaková výše přicházející od jihu zase slibovala slunečné počasí a přívětivý vítr a všechno tak bylo připravené pro nezapomenutelnou podívanou. Jedinou skvrnou na kráse bylo to, že vrchol swellu měl přijít v noci a druhý den měl už postupně slábnout. I tak ale všechno vypadalo na historický den.

Zatímco já se pomalu loučil s Peniche, kde jsem strávil poslední část svého výletu, a chystal jsem se na asi 50 minut dlouhou cestu do Nazaré, světová elita big wave surfingu balila svoje tow-in prkna a kupovala letenky do Portugalska. Nikdo nevěděl, kdo všechno ze světových surfařů na tenhle swell dorazí, protože velká část světa stále ještě nedovoluje svým občanům vycestovat do Evropy. Dvě jména ale byla jasná – Garrett McNamara, jehož jméno je s touhle vlnou už navždy nerozlučně spojené a Kai Lenny, který si v posledních letech získal srdce snad všech fanoušků surfingu svojí všestranností a naprostou neohrožeností, se kterou se pouští do těch nejšílenějších vln, a který pár dnů před vypuknutím tohohle představení avizoval na instagramu, že dorazí. Cenu za největší úsilí vynaložené k tomu, aby se do Nazaré podíval, by asi vyhrál Australan Ollie Dousset, který musel kvůli vycestování do Evropy získat speciální povolení od australské vlády. Kdo opravdu chtěl, ten se do Nazaré dostal.

Já jsem na místo dorazil podle plánu už v úterý večer a i tak to bylo skoro pozdě. S nakoupenými zásobami na tři dny jsem zajel dodávkou až na konec příjezdové cesty k Praia do Norte, široké pláži, která se táhne asi tři kilometry na sever od Nazarského útesu, kde jsem na prodloužené nezpevněné cestě se štěstím zabral poslední jakž takž rovné místo s výhledem přímo na vlny a připojil se tak ke skupince asi 15 dalších dodávkářů z celé Evropy. Druhý den ráno cestu zavřela policie a nikdo další se tak k nám už nemohl dostat, což bylo štěstí, protože cesta rozhodně nebyla dimenzovaná na takový příliv lidí, jaký Nazaré v následujících dvou dnech čekal.

A to by se dalo říct asi o celém Nazaré. Tohle malé rybářské městečko bylo pro svět ještě před deseti lety prakticky neznámé a když do něj občas nějaký turista zabloudil, tak maximálně v létě se vykoupat na pláži, nebo se podívat na krásný výhled na město od pevnosti s majákem. Na konci sezony se pak město ukládalo k dlouhému zimnímu spánku. To se ale změnilo právě v roce 2011, kdy místní zastupitelstvo pozvalo známého big wave surfaře Garretta McNamaru, aby posoudil, jestli by zdejší obří zimní vlny nebyly vhodné k pořádání big wave závodů. Město se totiž nachází přímo na hraně obřího podvodního kaňonu, fungujícího jako trychtýř, který soustřeďuje veškerou energii oceánského swellu na jedno místo, přímo pod útes se známým majákem. Spolu s pár dalšími faktory se díky tomu na tomhle místě násobí síla oceánského swellu a tvoří se tu největší vlna na Evropském kontinentu a možná na celém světě. Až do roku 2011 byla tahle vlna jenom strašákem místních rybářů, dokud ji na surfu nepokořil právě “Gmac” a nezačala se tak psát nová kapitola pro tohle portugalské městečko.

Byla středa ráno a já se probudil do mlhy. Hlavní swell měl dorazit až večer, takže jsem nespěchal a užíval si pomalé dopoledne s knížkou. Zrovna jsem snídal (asi v 11 dopoledne), když jsem zaslechl z dodávek kolem mě skandování. Vykoukl jsem ze dveří dodávky a viděl jsem v dálce přímo před sebou velkou vlnu, na které byla vidět malá tmavá tečka nechávající za sebou bílou čáru. Podívaná začíná. Vyrazil jsem na pláž, kde kvůli hustému slanému oparu vytvořenému kvanty pěny od lámajících se vln, nebylo vidět skoro nic a namířil jsem si to rovnou ke skále, na které se už začínaly seskupovat hloučky přihlížejících fanoušků. Vystoupal jsem po skále pár metrů nad úroveň oceánu a otevřel se mi čistý pohled na oceán, kde už se mezi nepravidelně lámajícími vlnami prohánělo asi deset vodních skútrů.

Nemusel jsem ani dlouho čekat a už jsem viděl prvního surfaře, jak seskočil ze skútru do vody s hrazdou v ruce, skútr se rozjel a zamířil s ním směrem na otevřený oceán, kde už se rýsoval další set. Lidi na útesech začali skandovat a hvízdat. Těsně před jednou ze setových vln se skútr otočil, surfař s využitím odstředivé síly nabral největší možnou rychlost a těsně pod vrcholem vlny zahodil hrazdičku a namířil si to rovnou dolů po stěně vlny, která měla podle mého odhadu tak deset metrů. I na tu dálku byla poznat obrovská rychlost, jakou nabral po pár metrech jízdy a bylo evidentní, že i se speciálním zatíženým tow-in prknem má co dělat, aby odpružil nerovnosti na rozfoukané hladině vody. Vlna se ve výšce za ním zlomila a jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, bylo utéct obrovské lavině valící se pěny, která ho teď pronásledovala. V jednu chvíli už to vypadalo, že ho dožene, ale nakonec se jí to nepovedlo. Surfařovi se podařilo přejet nezlomené rameno vlny, za kterým na něj už čekal jeho parťák na skútru, který jel celou dobu těsně za vlnou, aby byl v případě nouze k dispozici a mohl surfaře dostat z případné životu nebezpečné situace. Dokážu si představit to nadšení, jaké musí mít po sjetí takové vlny a přísahám, že moje nadšení z toho, že jsem to mohl sledovat ze břehu bylo srovnatelné. A to byly teprve vlny na rozjezd. V noci měly dorazit vlny o trojnásobné energii a já si vůbec nedokázal představit, jak to bude vypadat.

Zbytek dne se nesl v podobném duchu. Surfaři nevyčerpatelně chytali jednu vlnu za druhou celé odpoledne. O Nazaré se říká, že má ve světě big wave surfingu naprosto netradiční line-up. Vedle legend big wave surfingu se tam totiž objevuje i čím dál víc dobrodruhů a adrenalinových závisláků, pro které je surfing jenom dalším z řady způsobů, jak dostat svojí pravidelnou dávku. Narozdíl od jiných big wave spotů, obzvláště těch, kde se musí do vlny pádlovat, je totiž Nazaré relativně bezpečně a snadné na orientaci, když má člověk zkušeného parťáka na vodním skútru. Zdůrazňuju ale znova slovo relativně. Co je na tom pravdy, jsem nedokázal zhodnotit, protože i když se z útesu vlna zdála vážně na dosah, tak rozpoznat ve vodě jednotlivé surfaře bylo úplně nemožné. Jediný, koho šlo ale poznat na každé vlně byl Kai Lenny. Tam, kde ostatní byli rádi, že přežijí, tenhle osmadvacetiletý Havajan, který se učil od legendy big wave surfingu Lairda Hamiltona, předváděl naprostou show. Skoro každou vlnu začínal “třistašedesátkou” a pak místo toho, aby si vybral nejrychlejší cestu pryč do bezpečí, tak na vlně surfoval, jak kdyby to byl třímetrový beachbreak. Z vlny navíc nevyjížděl předčasně a ve většině případů čekal na rampu z protějšího close-outu, na které se pokoušel o backflip. Přišlo mi, že je vážně o několik tříd přede všemi ostatními.

A tohle už si četl?

Vlny se během dne zvětšovaly a večer už některé sety měly určitě k 15 metrům.  V tom nejlepším ale představení utnul západ slunce a všichni surfaři i diváci na břehu se během pár minut rozptýlili s očekáváním druhého dne

Dal jsem si budíka na hodinu před úsvitem, protože jsem nechtěl přijít ani o jednu vlnu. Hlavní část swellu dorazila v noci a celý swell měl postupně během dne slábnout, takže bylo jasné, že všichni budou na místě už za prvního světla. Když jsem ještě za tmy dorazil ke skále, proudily tam už po horní silnici od parkoviště davy lidí. Tuhle událost si nechtěl nechat ujít nikdo. S prvním světlem se na oceánu začaly objevovat i první vodní skútry a napětí se stupňovalo. Skály se plnily diváky, line-up surfaři. Nějak se ale zdálo, že vlny už nefungují tak dobře jako včera večer. Mohl za to odliv, nebo už swell přes noc odešel? Během první hodiny jsme viděli jenom asi dvě sjeté vlny, které nebyly nijak větší než večer před tím. Začal jsem si říkat, že už je asi po všem, když v tom se všechny skútry rozjely směrem na volný oceán až tak daleko, že je přes lehkou ranní mlhu skoro ani nebylo vidět a po chvilce přišel obří set. Vlnu v tomhle setu nechytil nikdo, ale to, co následovalo v dalších asi třech hodinách nikdy nezapomenu a než abych vám to popisoval, tak bude lepší, když se na to podíváte sami v těchhle videích:

Byl to největší swell v historii Nazaré? To nevím a je dost pravděpodobné, že to s určitostí nikdo nikdy neřekne. Rozhodně to ale byl historický den s neuvěřitelnou atmosférou. Díky internetu a asi i díky pandemii koronaviru to na místě vypadalo jako na Woodstocku. Celá skála posetá fandícími diváky, kteří ocenili každou vlnu a vytvořili atmosféru jako na fotbalovém zápase. Surfaři ve vodě jezdili svoje životní jízdy. A já jsem konečně viděl Nazaré v plné síle.

A jak jste tuhle událost vnímali vy? 

Foto: Hai Yen

View Comment (1)

Myšlenka

Your email address will not be published.

Výtahem nahoru