“Čau kámo, jak to funguje? Zrovna jsem dorazil na spot, vidím tam dva, tři lidi a vypadá, že to chodí. Nechceš se radši podívat ještě jinde? Možná tam bude míň lidí. Už asi ne, nechci riskovat že to vypne. Vypadá to, že předpověď zatím vychází, takže zůstávám tady a vytahuju věci. Ok, jedu za tebou. Vidíme se…ve vzduchu.”
Připadá ti to povědomé? Tak přesně takhle se baví suchozemští surfaři. Před rokem jsem díky pár náhodám přičuchl k paraglidingu a udělal si kurz. Poslední půl rok jsem tak místo surfování na Bali trávil čas létáním v ČR a hodně mě překvapilo, jak se oba sporty prolínají. Tak daleko od oceánu jsem ještě bližší pocit ke krocení přírodní síly nezažil. Co takhle zkusit tyto „závislosti“ porovnat?
V Česku má létání dlouholetou tradici a možná i díky tomu dnes čeští výrobci patří ke světové špičce. Začalo to díky horolezcům, kteří v postroji s paragánským křídlem běželi dolů z kopce, aby zažily ten pocit beztíže. Díky technologiím se pak všechno změnilo. Zlepšil se dolet křídel a přišlo létání v termikách, neboli proudech horkého vzduchu. Zároveň s vývojem meteorologických modelů začalo být předvídatelné, které místo bude fungovat a v jaký čas. To všechno nastartovalo popularizaci lítání mezi širokou veřejností. Dnes si stačí otevřít YouTube, vyhledat videa z různých koutů světa a je dost nepravděpodobné, že vás létání nenadchne.
A že jsou “padáčkáři” pěkně rozmanitá partička. Od týpka, kterému je 75 let a na spot jezdí vlakem až po partu mladých, co se tím nechali učarovat a mají pěkně v gatích pokaždé, když se odráží z kopce. Staří mazáci uletí až 30 km, a ty si rád, že letíš chvilku dolů. Ale existují i pohodáři, kteří se jdou jednou za měsíc sklouznout, aby doplnili dávku adrenalinu. Všichni spolu však fungují jako jedna velká rodina. Rádi pomůžou a poradí, ale zapomeňte na to, že by vás starý mazák tahal na spot jen tak. Stejně vám hned uletí. Tak, jako v surfingu, i tady mají lokálové své oblíbené kopce, kde nejčastěji létají a znají je perfektně. O svůj “homebreak” pečují a na cizince koukají trochu divně.
Myslíš, že na novým surf spotu tě vlna po pár wipeoutech vyhodí na pláž? V létání musíš mít situaci perfektně přečtenou. Nejen, že absolvuješ pilotní výcvik, ale hlavně to musíš mít srovnané v hlavě a mít pokoru. Stejně tak je hloupost jezdit surf spot bez toho, aby si ho nejdřív nakoukal a snažil se pochopit všechny děje ve vodě. V oceánu currenty (neboli proudy) posouvají vodu, a na souši zase díky stromům a ptákům pozoruješ, kde fouká a kde se utrhl termický proud. Oboje ti může pomoct, ale taky tě pěkně vyškolit. Podobně, jak se připravujeme na surf trip na jiný ostrov podle předpovědi, i tady je třeba rozumět jevům přírody. Obvykle to jsou změny klimatických front. Energie, která se žene odněkud do prostoru, kde se postupně rozptyluje. To trochu známe ze surfingu, ne?
Na prkně si vždy chceš dát co nejdelší vlnu a to samé se děje i ve vzduchu. Potom máš cool fotku na dobrý pravačce, jenže na ní už nikdo nevidí, kolik si za tu session napádloval hodin nebo v analogii, kolik času si strávil šlapáním do kopce s 15kg batohem. Na vlně je důležité načasování, vědět jak ji ovlivní příliv či odliv, v lítání jsou tyto časové okna podobné. Jenže to se člověk učí postupně a dlouho, třeba i deset let.
Vždy musíš respektovat přírodu! Ona tomu šéfuje. Je ta vlna na tebe moc velká? Někdy zase po dlouhém výstupu do kopce už rozbaluješ výbavu. Ale pak to se sklopeným ocasem sbalíš, protože si uvědomuješ riziko, které může nahoře nastat.
Ten nejkrásnější moment je vůbec jet na vlně, klidně v pěně. Stejnou radost zažiješ, když jsi poprvé 1m nad zemí na kurzu nad mírnou loučkou a poprvé se kloužeš na větru bez jakéhokoliv zvuku. Chceš to znova a znova. A běháš jak blbec do kopce v 6 ráno, balíš a zase rozbaluješ celou výbavu. Nemusíš hned mířit na rekordy, ten pocit na pár minut ti změní den. A kouzlo je v tom, že se podíváš ve své rodné zemi na nová místa a užiješ si je jako své hřiště. Jak ujetý koukáš na všechny dravce okolo, kteří si krásně stoupají v termice. Když vidíš oblačnost, přemýšlíš jaká tlaková fronta se blíží. To, co v surfingu vidíme očima, si tady musíme představit. Stoupavé proudy můžou mít až 2km a ty se jimi dokážeš dostat za pár minut až na konec a pak zase doklouzat dolů. Čím výš jsi, tím bezpečnější pohyb ve vzduchu je.
Krása ale spočívá právě v hike&fly, neboli lezení a letu, kterého máme u nás v ČR spoustu. Vyrazíš na túru na kopce s výbavou, užiješ si přírody na zemi a pak se nad ní proletíš. Zase vše sbalíš do malé krosny a je z tebe opět chodec. Ta lehkost mě nepřestává udivovat.
Když vytáhneš surfový prkno z obalu, po připnutí leashe je najednou tvou součástí. Pomocí lehkých pohybů ovlivňuješ, co se bude dít. Vtip je v tom, že čím míň síly použiješ, tím lepší je celkový výsledek jízdy/letu. Paraglide podobně jako surf začneš ovládáš boky a vtip je ve správném náklonu a zatížení, aby sis udržel výšku.
Tím, že jsme národ kutilů a šikovných lidí, je tu i na našich malých kopečcích skvělé zázemí pro lítání. Máme meteorologické sondy, které ti aktuálně říkají jaké je počasí na místě, ale hlavně systém Paraglidové mapy, kde se dozvíš, který den a na kterém místě to bude fungovat a kde už to je moc nebezpečné. V podstatě by to podobně mohlo fungovat i v surfingu, jenže kdo chce mít spoty plné cizích lidí, kteří se ti budou plést do cesty.
Nejdůležitější je fakt, že sezóna nikdy nekončí. I když zrovna v celém Atlantiku nejsou vlny, doma je vždy vítr nebo místo, kde si dát malý sletík. Každý den, kdy jdete trénovat se něco naučíte. Základ je totiž porozumět, jak nástroj ovládat. Sžít se s výbavou, aby vás pak nepřekvapila.
Mezi piloty se říká, že jsou dva typy lidí: Analytici, kteří mají vše dobře načtené a připravené a pak surfaři, kteří se více spoléhají na cit a instinkt. A tím bych ukončil. Dobrým vlnám a větru zdar!
